Page 83 - D90

tak vylezli a vraceli se, ale Němci po nich začali střílet. I Rusové to dostali – jsem pak šla
a viděla, jak jednoho vojáka vezou na trakařu, já k němu přijdu a říkám: „Ty tovaryš, ty seš
nějakej pohodlnej, ty se necháš vozit.“ Já mám takovou povahu. A on byl chudák mrtvej, oni
ho takto posadili do trakaře, tak jsem si sama dala po puse, jak se to nehodilo.
Jsme se museli vystěhovat, když tady šla fronta, to jsme šli do Husovic, jak oni jeli ti
dělostřelci. To bylo strašný, to já jsem ležela na slámě, když třískalo sklo, hodně mrtvých
koní bylo a lidí, mužští na kolách mrtví. Když byl poplach, já jsem tehdy dělala ve Zbro-
jovce, tady na kopcu, když se jde na Černá Pole, potkali jsme člověka, jak se modlil
a říkal nám: „Děvčata, kam jdete? Copak nevidíte, že budou bombardovat, že lítají
tak nízko? Chystají se na Zbrojovku!“ Ti lidi, jak šli z práce ze Zbrojovky, to šli pěšky
přes brázdy pole, plížit se museli vždycky, bylo to nebezpečné. Ale nakonec na továrnu
nehodili bombu, když jsem tam byla. Ale co vím, byl tam i Němec, které dal v továrně
dozadu nálož a chtěl to vyhodit, ale oni ho chytli předtím, než to udělal, to jsem slyšela
ale jenom, u toho jsem nebyla, bez toho, že ho zabili. Těch mrtvol za války ale bylo…
Kolik jen jich bylo tam, jak je pole, tam byl jeden kříž vedle druhýho.

Pan Pokorný: A za války? Jeden můj přítelíček říkal, že prej na silnici měli postavit dělo
a celé to tady rozstřílet.
To jsem byl nasazenej v Reichu. Jsem byl komunista, tak jsem se nemohl bránit.
Jsem byl jako osmnáctileté, byl jsem u Halle v Sasku, byl jsem tam skoro dva roky jako
nuceně nasazenej. Potom jsem jim zdrhnul, měl jsem více štěstí než rozumu, jel jsem
jako čert z Reichu až sem do Brna. Nějací arcibiskupi tam snad kdysi měli sídlo. Tady
na té straně [Divišovy kolonie], tady byli echt Němci, Slavičtí, původně z Třebíče. Oni je
[několik místních komunistů] udali, já jsem měl štěstí, byl jsem v práci, tak to obklíčili
Němci, tak deset nebo patnáct komunistů tady Němci sebrali. To přepadení tedy, to jich
10–15 sebrali, Boucníka, ten byl svého času důvěrníkem, von měl z pekla štěstí, jeho
žena byla Němka, ona měla bratry a oni jej z toho dostali. Oni u něj našli stařičkej
revolver, to byla jako záminka. Sebrali i Tomana, to byl starej, ještě předválečnej komu-
nista, pak toho, nevzpomenu si na jméno, ten byl v koncentráku, v Buchenwaldu. Já
jsem se tam za něm šel podívat, ale nepustili mě tam. „Radši zmiz, abys tam pak taky
nešel,“ říkali mi. Já jsem byl v tom Belzenburgu, do Výmaru to je dvě hodiny vlakem,
tak ten koncentrák byl tak jak jsou Soběšice nad Brnem, tak tam jsem viděl ten koncen-
trák, jak dělají v lese ti trestanci, párkrát kolem mě přejeli s kulometem.

Jak šel čas v Divišce v kontextu historických uDálostí 83