Page 87 - D90

mu dali mou fotku, když mi bylo asi těch osm roků, a to vím, že toho 26. dubna jsme
stáli před našim domkem na schodkách, svítilo slunko na západě a já si říkala: jé,
maminka už nemusí do Bruny, protože já jsem byla sama doma, letadla lítala nad
náma. Všichni utíkali do krytu a já jsem utíkala sama k továrně, kde maminka byla
totálně nasazená. Tak jsem byla šťastná, že už to skončilo a nemusela tam chodit.
Tak jsme jim zamávali, jak Rusové odjížděli, a od té doby jsme o nich nic neslyšeli. Až
mi bylo 22 roků, to jsem se vdávala, a najednou někdo do té Královopolské strojírny
volal na závodní výbor, že mě mají vyřídit, ať přijdu do Grandhotelu v tolik a tolik
hodin, že tam budu mít návštěvu, a šla jsem tam. Já jsem tam přišla a dívám se, nikde
nikdo. Pak dovedli takového mladíka a já říkám: „To je omyl, já toho mladíka vůbec
neznám.“ On pak sáhl do náprsní kapsy a vytáhl tu fotografii, co rodiče dali tomu
jeho tatínkovi, když odsud odjížděli. A doteď si s nimi píšeme.
Maminka byla tehdá totálně nasazená. Já vím, že jsem šla ze školy, šly jsme kolem
Besedního domu, kolem kina a maminka mi říkala, že dostala předvolání do práce
a byla z toho celá smutná a já jí říkám: „Maminko, to nevadí.“ Já jsem ale nevěděla, co

JaK šEL čaS v DivišCE v KontEXtU HiStoriCKÝCH UDÁLoStÍ 87