Page 86 - D90

odešel, pak za mnou přišel jeden pán, já jsem měla dudlíka, a on mi říkal: „Zahoď tu
cigáru.“ Tak toto si pamatuju z doby, kdy mě byly dva roky.
Tady, jak je ta skála, tak tam byl kryt a byly tam dva vchody, a když byl ten nálet,
třeba i v noci, když letěla letadla a nechtěla jsem být doma, tak jenom tam jsem byla
klidná, tam nás bylo moc, dvacet pět nebo někdy i víc. A byl tam tak strašně vydýchaný
vzduch, že tam ani nechtěly hořet petrolejový lampy. Tam se dokonce narodil jedné
paní chlapec. A když potom přišli Rusi, tak my jsme nevěděli, co se děje, najednou tam
do toho krytu přišli vojáci a my jsme byli hodně vylekaní a jeden říká: „Neboj sa, ruski
prišli.“ Takhle si to přesně pamatuju, mně bylo devět roků.
Rusové nám nic nekradli, ale Rumuni nám vzali zlaté náramky. No, oni jako davaj
časi a to, ale ti co byli u nás, to byli tak slušní, to byli důstojníci. Oni donesli jídlo,
já jsem třeba vůbec neznala rýži, oni nám ji dali, s omastkem jsme ji jedli a ať prý –
kušaj, kušaj. Byli hrozně hodní. Rusové u nás krátce i bydleli, asi deset z nich, jejich
kapitán mě choval na klíně a říkal mi, že má doma stejně starého chlapečka. Naši

Třetí setkání pamětníků – pan Novotný, paní Čechalová a paní Casková

86 Divišova čtvrť – vESničKa vE MĚStĚ