Page 88 - D90

Čtvrté setkání pamětníků – manželé Paceltovi a manželé Špakovi

to bude znamenat, ale bylo to strašný, já jsem pak byla pořád sama. Kdo měl jen jedno
dítě, ten musel jít do zaměstnání. Já jsem byla jediná, tak maminka musela do Bruny.
Tatínek dělal zase šoféra v Králově Poli a já byla sama doma. Ona dělala na odpolední
a tak všelijak, to bylo zlý to bombardování a všecko. Když jsem chodila do té školy, oni
dělali takový jakoby zkoušky, jako kdyby byl nálet, tak jsme museli utíkat dolů, byl to
cvičný poplach, dolů do sklepa a začali tam mlátit různými plechy. Potom to skončilo
a vyšli jsme ven. Tam jsem pak viděla maminku, tak jsem k ní běžela a plakala jsem,
já jsem myslela, že se nesejdeme, jsem myslela, že opravdu bombardují, a to byla jen
zkouška. Odtud jsem chodila pěšky na Slovanské náměstí do té obecné školy, to byla
dálka, ale mně se to tak líbilo, když jsme tam na odpolední vyučování chodili, když pan
učitel psal barevnými křídami na tu černou tabuli, ráda na to období vzpomínám. Asi
těch dětí bylo hodně, aby se to jako vystřídalo, jedni šli dopoledne, druzí odpoledne.

88 Divišova čtvrť – vESničKa vE MĚStĚ