Page 89 - D90
P. 89
Paní Rohlínková: Já z tý doby nemám žádný vzpomínky, pouze to, co říkali tcháni. Když
o tom vykládala tchýně, oni ke konci války přečkali na Mokré Hoře. A když se vraceli,
tak měli s sebou peřiny, kozu, mýho muže. A jak šli z té Mokré Hory do Řečkovic, kolem
trati se vraceli sem do Divišky, tam je potkali Rusi a tchána to stálo hodinky. To bylo
tehdy normální: „Davaj časi, davaj časi.“
Paní Dufková: My jsme do krytu nechodili, my jsme měli dole sklep. Já si pamatuju to
houkání, toho jsem se strašně bála.
Paní Casková: Když houkali, že se bude bombardovat, to se z Královopolské hodně utíkalo
a utíkalo se směrem do těch lesů. Tam tatínek náš utekl a nechal barák prázdný. Všichni
lidi zalezli k nám do sklepa se schovat a tatínek, který přišel z vinohradu od kamaráda,
říká: „Tak se vám nic nestalo.“ On byl takovej šoumen otec. Tak jsem to i četla, že
JaK šEL čaS v DivišCE v KontEXtU HiStoriCKÝCH UDÁLoStÍ 89
